Tak vám povím, že eště nikdy sme neměli na Kohútce během Velkého Chujálu tolik sněhu jak letos. Všeckým nám bylo už dopředu jasné, že vyjet kopec bez řetězů bude přinejmenším docela adrenalinová aktivita. Ale pěkně po pořádku.

Už nekolik týdňů předem probíhala čilá komunikace o tech nejdůležitějších bodech celého setkání, dopilovávaly se referáty, výzkumníci kontrolovali esli eště aj letos dopnú saka a gatě a nekteří na poslední chvílu objednávali nové. Také nám na poslední chvílu vypověděla tradiční kapela a tak bylo zaséj o starost víc. No a tak se nám v tejto atmosféře pilných příprav termín Chujálu velice rychle blížil.

Většina z nás dorazila už v pátek. Předseda Dan tam byl první a hned všeckým na WhatsApp poslal zprávu, že cesta je sice prohrnutá, ale bez řetězů to préj ani nemáme zkúšat. Peťa zaséj poslál zprávu, že cestú pichl a zháňá novú pneumatiku, takže nám cesta ubíhala v atmosféře takýchto optimistických informací. A mělo to být eště zábavnější. Já sem se pod kopcem na parkovišti potkal s Mirkem, který právě nasazoval řetězy na svoje auto. Pomohl mě aj s mojím autem a společně sme vyrazili zdolávat Kohútku. Co vám budu vykládat, dojeli sme akorát po druhú zatáčku, kde už stály uvízlé dvě auta a kolem nich pobíhala skupinka lidí. Řidič prvního auta bohužel nepatřil k našemu výzkumnému ústavu a tak si nemohl předem přečíst Danovu zprávu, že na Kohútce padá sníh a pokusil se vyjet bez řetězů. No a to druhé auto, to byla horská služba, která přijela z vrchu a řetězy nešťastníkovi půjčila. Nakonec sme se ale po mírném zdržení na Kohútku dostali všecí a večerní odborná debata u topinek a tataráku proběhla jako vždy.

Sněžilo celú noc, a dokonce aj ráno a tak tradiční vycházka na Portáš byla néenom do kopca, ale navíc eště aj po kolena ve sněhu. Cestú sme se věnovali výzkumu aerodynamiky a také termodynamiky sněhu padajícího ze stromu rovnů za límec bundy. Z každého z těchto dvou oborů sme si odnesli jeden poznatek. Ten první je, že aerodynamický odpor sníh padající za krk nijak nezpomalí a ten druhý je, že to na zádech studí.

Portáš byl pro změnu zaséj zavřený, tak sme se bez občerstvení vrátili na Kohútku. Naše robky se eště cestú zpátky zúčastnily závodů na bobách, které pořádala přímo na cestě parta jakýchsi tatínků s děckama. Povzbuzování a skandování bylo skoro jak v populárním filmu „S tebou mě baví svět“ a ani jedna z našich závodnic se v tvrdé konkurenci děcek nenechala zahanbit.

Odpolední přípravy na slavnostní večer přinésly také pár novinek. Místo tradičních plastových jmenovek nám Irena zařídila parádní „placky“ s logem ústavu. Už teď se těším, jak tu placku budu v létě hrdě nosit na prsách při bitvě o pálenicu. A zajímavého vylepšení se dočkala aj naša ozvučovací aparatura postavená před lety výzkumníkem Hubertem. Karel, který byl na Chujálu letos poprvé, totiž dovezl svoju ozvučovací techniku a ze všeckých tých jeho hraček výzkumníky nejvíc zaujal takový ten miniaturní mikrofonek, co se nemosí držet v ruce, protože drží na drátku omotaném okolo hlavy za ušima. Skoro každý si chtěl zkusit, jaké to je, když se při referátu nemosí stát u řečnického pultu a dá se chodit mezi publikem jak profesionální moderátor.

Oficiální část Chujálu zahájil jako vždy předseda Dan. Ten po přivítání všech přítomných a připomenutí, že se jedná o už patnáctý Velký Chujál, oficiálně jmenoval kandidáta Jirku výzkumníkem. Při téj příležitosti také představil Jirkovu kariéru armádního pilota do takových detailů, až se sám jmenovaný divil, odkud tak závažný únik informací pocházá.

První referát večera přednesl Karel a seznámil nás v něm s americkým výzkumníkem Johnem Stapem, jehož svérázný způsob zkoumání vlivů různých změn rychlosti na lidský organismus si rozhodně zaslouží pozornost našeho ústavu. John Stap totiž všechny ty pokusy prováděl sám na sobě a pokaždé to přežil, takže by klidně mohl být jmenovaný čestným výzkumníkem.

I další referát byl z oblasti medicíny a připravil si ho pro nás Pavel. Jak už sem prozradil v minulých letech, Pavel je opravdu dochtor a tak je logicky vedoucím Zdravotní kosmické sekce VUVL. Letos navázal na svůj referát z roku 2018, ve kterém nám tenkrát představil svoje řešení problematiky porodů v beztížném stavu. Za tych pět roků svůj postup výrazně přepracoval a vylepšil. Rozhodl se totiž problém toho, jak dostat dítě ven z těla matky vyřešit pomocí něčeho, co kosmická loď ve vesmíru jaksi přirozeně nabízí – tedy pomocí rozdílu tlaků mezi vnitřkem lodi a vnějším kosmickým prostorem. A přestože stále ještě nejsú dořešené všecky problémy, vypadá metoda velmi slibně. Bude určitě velkým přínosem pro náš pokračující program valachformace Marsu, se kterým seznamujeme veřejnost už po několik let.

Mirek zaséj na začátek svého vystoupení poděkoval všem přítomným za to, že se snaží dodržovat usnesení z předchozích let, totiž to, že nebudeme pokračovat ve výzkumu vlivů otřesů půdy na výnosy zemědělské činnosti. A jeho nový výzkum zaséj ukázal, jak jsou výzkumníci v našem ústavu všestranní a multioborově zdatní. Mirek totiž odvážně vstoupil na pole literatury a pro děti modelářů napsal pohádku „O épépáčkovi“. Pohádka byla nejen zábavná, ale i velmi poučná a Mirek navíc směle opustil zásadu jiných autorů nevytvářet literární postavy založené na skutečných osobách ve svém okolí. A tak se mnozí z přítomných určitě v pohádce poznali. Celý zbytek večera se potom řešilo, kdo tak asi može být modelář, který má tak krásné letadla, že se s nima bojí létat, nebo kdo to létal na pětatřicítce bez antény.

Po něm nastúpila rodina Komárkových, kteří si najisto moseli připomenút latinské heslo „nomen omen“ a nachystali si téma blízké jejich příjmení – výzkum komárů. Každý modelář dobře zná, jaké to je, když večer na letišti létající modely vystřídá tento létající bodavý hmyz. Ale po tomto referátu už teho o komárech víme mnohem víc a to díky nezměrnému úsilí a obětem, které výzkumníci přinesli na oltář vědy. Experimenty zaměřené na faktory ovlivňující to, jak je chudák modelář pro komáry atraktivní, totiž ukázaly, že na to vůbec nemá vliv ani použitá kosmetika, ani druh konzumovaných nápojů. Předložená data hovoří jasně, největší korelaci s počtem štípanců vykazuje hodnota krevního tlaku a výzkumný tým nám hned nabídl aj vysvětlení. Při nízkém krevním tlaku oběti není komár schopný krev nasát, při vysokém naopak krev proudí do sosáku sama takovým tempem, že komár praskne. To všecko (prasknutí zadečku nevyjímaje) bylo názorně demonstrováno na živém modelu komáří samičky v nadživotní velikosti, protože jak známo, názorná ukázka je dycky lepší než dlúhé vysvětlování.

Po referátech zbývala ještě jedna povinnost a to byla společná fotka na péefku. A protože část společenstva navrhovala využít počasí a udělat si fotku před romanticky zasněženú Kohútkú, vyběhli sme všecí ven do sněhu. A to aj naše robky ve večerních šatech a střevíčkách jak pro Popelku. Paradoxně to jediné, co zimu nezvládlo, byl foťák a tak sme tú fotku stejně museli udělat v teple v chatě, hnedkaj poté, co foťák aj robky rozmrzli.

Tombola byla tradičně bohatá. Nekteré ceny už máme tak populární, že se z nich staly ceny putovní a výzkumníci je každý další rok vozí zpátky do tomboly. A stejně jako v minulých letech, aj letos se výzkumníci pokoušeli navzájem směňovat výhry. Vyvolávání bylo jak na aukci a některé směny byly tak zajímavé, že by se asi daly uvést jako příklady v disertační práci z ekonomie na téma „bárterový obchod“. Kupříkladu výměna dřevěného letadélka za krabičku pánských ochran prozradila, který z výzkumníků si kupuje hotové letadla a který si je naopak staví sám z laminátu a potřebuje separovat. Pokud jde o hlavní cenu, tak tu letos opět vyhrál náš předseda. Fakt nevím, jak to dělá. Loni to byla bunda, letos svezení v letadle.

Zbytek večera proběhl v duchu volné zábavy a plánování aktivit ústavu na příští sezónu. Plánů a nápadů bylo hodně a tak sme to protáhli hodně přes půlnoc. V neděli ráno sme po snídani sehráli bojovku „zjisti, která hromádka sněhu ukrývá tvoje auto“, pak sme si auta vyhrabali a vydali se z kopca dolů, do svých domovů. Tak nám skončil Velký Chujál 2023 a už se těšíme na příští.

Po dva minulé roky po sobě se to tak zešlo, že hospody byly před Vánocama zavříté a nebylo možné uspořádat tu největší událost výzkumnického roku. Událost, kterej říkáme Velký Chujál. Místo něho sme moseli zvolit náhradní program – vycházku z Pusteven na Radhošť a zasej zpátky. To sice nebylo úplně špatné, šak se podívejte na fotky v galerii, ale cosi temu chybělo.

Ale letos sme s nadšením přivítali zprávu od našeho předsedy Dana, který na Kohútku zavolal a pak nám všem hlásil – je to dobré, máme dojet, už se na nás těšijú. A tak výzkumníci začali řešit důležité věci – kde mám sako, jak se na Kohútku vlastně jede a přednesu referát, který sem měl nachystaný předloni nebo nachystám nový?

Většina z nás dorazila už v pátek a večerní posezení s tatarákem a topinkama se příjemně protáhlo. Než sme si všecko vypověděli, vzdala to aj obsluha z restaurace.

V sobotu dopoledne sme se jako každý rok vydali ověřit, jestli se něco nezměnilo cestú na Portáš. Nezměnilo, jak Dan zjistil už před pár rokama, cesta stále vede do kopce směrem tam aj zpátky. Co bylo oproti předchozím rokům nové, bylo to, že Portáš byl konečně otevřený. Po rekonstrukci to tam majů moc pěkné a grog a pivo majů velice dobré. A tak sme chvílu poseděli a potom už pěkně zpátky na Kohútku na oběd. Další tradice, borůvkové knedle, byly dobré jak dycky a nekteří z nás si dali plnú porci, což sú čtyři knedle. Ozvalo se aj pár hlasů, že préj se to nedá sněst. Néni to pravda….

Pravda ale je, že po obědě si většina z nás šla trochu odpočinůt na večer. Ale tí, co usnůli, mohli litovat, protože pán hoteliér, Pepa Kocůrek, dovézl na Kohútku cimbálku a tá dole pod schodama moc pěkně zahrála. Ale potom už se přiblížil večer a to byl nejvyšší čas chystat se na to nejdůležitější, na samotný Chujál.

Ten začal v 6 hodin večer. Nejprve tradiční fanfára z Libuše, následovaná hymnů našeho výzkumného ústavu a přípitkem. A hnedkaj nato ceremoniál, při kterém byl Jirka jmenovaný kandidátem a mezi výzkumníky byli slavnostně uvedeni Matěj a Pavel. No a potom už nemohlo dojít nic jiného než referáty. Potvrdilo se, že náš výzkumný ústav si plným právem zaslouží věhlas, kterému se těší u odborné i laické veřejnosti. Tak bylo spektrum přednesených témat široké a představené objevy zásadní.

Začala nejmladší členka ústavu, výzkumnice Hanka. Přednesla zprávu o tom, jak bylo letiště na Bahně rozryté divokýma prasatama a jak sme se s tímto problémem vypořádali. Nechyběla ani ochutnávka klobásek, které vznikly jako vedlejší produkt při řešení problému.

Následovala rodina Komárkových, která už minule prokázala vysoků odbornost a mimořádnů kreativitu při řešení složitých technických problémů. Mimo jiné jim taky patří pochvala za to, jak udržujů trend nastavený kdysi dávno výzkumníkem Hubertem, totiž to, že se máme inspirovat přírodů. Na tomto místě bych vzpomněl třeba Hubertův katalog profilů křídel sejmutých z vycpaných dravců nebo jeho testování divokej kačeny v aerodynamickém tunelu a to dokonce při nadzvukových rychlostech. Komárkovi se také inspirovali přírodů a představili nový headset. To je taková helma, která usnadňuje řízení modelu, létajícího tak rychle, že se velice rychle dostane z dohledu pilota. Představený headset obsahuje řadu unikátních technických řešení tohoto problému. V první řadě je to přehledový displej, který je ovládán hlasovými příkazy….jednoduše řečeno se sklopí ve chvíli, kdy pilot zoufale zařve „Nevidím“. Další funkce – a tady je ta inspirace z přírody – je radiolokátor s anténami ve tvaru netopýřích uší, který navíc model automaticky sleduje. K temu napájení z autobaterky, přes startovací káble – prostě je vidět, že nic neponechali na náhodě.

Další referát přednesl náš dochtor Pavel a jeho kolegyně Vilma. Oba dlouhodobě pracujů na našem vesmírném programu kolonizace Marsu a zajímá jich především zdraví valachonautů během dlúhých kosmických cest. Připomínám, že minulý referát se zabýval problematiků porodů v beztížném stavu. Tentokrát si vzali na starost stravu, která bude vhodná pro kosmické cesty. Nejprve nahradili klasický chleba, který zabírá příliš mnoho cenného prostoru, jeho tekutou variantou, vylepšenou přídavkem chmele pro lepší chuť. Problém s dostatkem bílkovin vyřešili pomocí proteinových tyčinek z vepřového masa, pro které se zatím ještě hledá vhodné jméno. A dostatek vitamínů našim valachonautům zajistí listy rostliny Brassica oleracea (to je normální zelí, pro tych co neumí latinsky), jejichž šlapání do beček během cesty zajistí, že valachonauti budů furt v kondici a obejdů se bez objemných a těžkých posilovacích strojů.

Mirek nám zaséj připomněl už delší dobu probíhající výzkum „Vliv otřesů půdy na růst zemědělských rostlin“. Poděkoval ostatním výzkumníkům, kteří s výzkumem pomáhali, jmenovitě Danovi, který do výzkumu zapojil svůj model Macchi a také druhému Mirkovi, který předvedl mimořádný výzkumnický zápal, když se mu podařilo provést hned dva otřesy půdy v jednom dni, s pomocí svých tryskáčů a navíc v kukuřici. A nakonec Honzovi, který zatřásl půdou s pomocí svojí Extry pouhý měsíc před Chujálem. Následně oznámil, že výzkum neprokázal žádný vliv otřesů půdy na růst rostlin a požádal všechny výzkumníky, aby veškeré další výzkumy v tomto směru ukončili.

Petr zaséj ve svém referátu zmínil dobu, kdy sme se nemohli zejít kvůli covidu a připomněl valašskú vakcínu, kterú sme vyvinuli a vyrábjáme z trnek. Tú sme sice veřejnosti představili už loni na Bahně, ale protože Chujál od tej doby nebyl, využil tejto příležitosti, aby připomněl výzkumníkům, že vakcína má prokázanů účinnost 174 procent. A to hlavně proto, že nekteří očkovaní ju přes místa, které covid nejčastěji napadá – to znamená hlavně krk – nechávajů projít hned dvakrát – tam aj zpátky.

Na závěr bloku referátů nás druhý Petr seznámil se skupinů výzkumníků z Anglie a jejich netradiční variantů bitvy o pálenicu, nebo o co to vlastně bojovali.

Jak se zpívá ve známej písničce: „a po práci legraci..“, tak sme udělali aj my, odhrkli sme stole stranů a pustili na plac kapelu Frťan ze Vsetína. Co stojí eště za připomenutí, je tombola. Tá byla tradičně velmi pestrá a nechybělo ani směňování výher jak na bleším trhu. Né všecí teda byli ochotní směňovat, obzvlášť nabídky typu „vyměním bylinkový čaj za flašu gořalky“ se zrovna s pochopením nesetkaly. No a náš předseda -nevím teda, jak to udělal – vyhrál hlavní cenu, černů koženů bundu. Hnedkaj zdělál sako a bundu vyzkúšal. Enom dlúhé fúsiska mu chyběly, aby vypadál jak člen Hell’s Angels. Aj muzikanti cosi v tombole vyhráli a tak nám potom eště trochu zahráli, než se vydali na cestu dom. No a my sme tam eště chvílečku vydrželi, protože Chujál je enom jednů do roka.

A to je ve zkratce všecko důležité, na co sem si z Chujálu vzpomněl. Eště možná stojí za vzpomínku samotný odjezd, protože sme dobře hodinu postávali pod schodama, klábosili a nikdo nechtěl odjet jako první.

Třebaže to nekemu može připadat neuvěřitelné, dočkali sme sa v plnej sile a zdraví už desátého Velkého chujálu. Šak už sme sa na to těšili celý rok a plánovali, jak tých deset roků výzkumničení oslavíme. Aj na Kohútce už s nama počítali a trpělivě odmítali jiné kunčofty, kterým sa zachtělo našeho termínu.

Já sám sem to měl eště zkomplikované tým, že sem měl auto v servisu a vůbec nebylo jisté, esli to mechanici do teho významného data stihnú. A tak už sem měl aj nastudované jízdní řády autobusů do Nového Hrozenkova, pro případ, kdyby to náhodů nevyšlo. Ale podařilo sa, v pátek odpoledňa sem auto dostál zpátky a mohli sme vyrazit.

Letošní rok nám počasí nadělilo sice mráz, ale žádný sníh, tak vyjet navrch nedělalo nikemu problém. Díky absenci sněhu sme ani děckám nebrali sebú boby. Zato loni jmenovaný kandidát Peťa děckám vzal aspoň igelitové pytle a protože přímo vedle chaty zrovna testovali sněhové dělo a kúsek kopca tak byl přece enom zasněžený, byl Peťa za túto iniciativu potrestaný tým, že sa mosel s děckama jít klúzat. Ináč by mohl sedět s nama pěkně v teple.

Událosťama z pátečního večera a sobotního dopoledňa nebudu moc zdržovat. Kromě ochutnávání lecjakých dobrot sa už enom védly odborné debaty, jejichž obsah stejně zatím nemože byt odtajněný a zveřejněný a tak už enom zmíním malú procházku před obědem, už tradičně směrem na Portáš. To proto, že před pár rokama publikoval náš předseda Dan velmi zajímavé zjištění, totiž že na Portáš je cesta tam aj zpátky do kopca. A hnedkaj aj vyzval k dalšímu výzkumu tehoto fenoménu a od téj doby to rok co rok poctivě ověřujeme. Každý výzkumník ví, že statisticky signifikantní výsledky sa dajú získat enom z dostatečně velkého souboru údajů a snáď proto sme kolem zavřeného Portáša enom prošli a pokračovali eště pěkných pár kilometrů dál, abysme konečně zjistili, jak to s tú cestú do kopca vlastně je. No, podle teho, jak nás bolely nohy, na tem neco bude.

Ale dosť řečí o jídle, procházkách a odpočívání, poďme už k temu najdůležitějšímu. Program začal tradičně nástupem předsednictva ústavu za zvuků slavnostní fanfáry, následovala hymna a přípitek. Potem Dan, z titulu funkce předsedy připomněl celú tú desetiletú históriu našeho ústavu a Chujálů především. A hnedkaj nato, aby ukázal, že hledíme směle vpřed, jmenoval nové kandidáty na výzkumníky a jedného nového výzkumníka. Kandidátem sa stala aj moja osmiletá dcérka Hanička, která byla na udělený statut patřičně hrdá. Dalším kandidátem byl menovaný nový člen VÚVL, Pavel, který je ve výzkumu jak doma, protože je dochtorem ve špitále v Ostravě a tak si myslím, že bude pro nás cenná posila. No a eště jedno menování do třetice, vloni menovaný kandidát Peťa to dotáhl na výzkumníka a tak si došél pro svůj menovací glejt. Samozřejmě ho dostal až potem, co složil přísahu.

Hnedkaj nato došlo aj na odborné referáty, kvůli kterým to vlastně celé děláme. Jako první vystúpil náš najmladší výzkumník, desetiletý Jeník, který sa věnovál temu, jak zvýšit výnos našeho trnkového sadu na Marsu s pomocú robotických opylovačů trnkových květů. Seznámil odborné publikum se svým důkladně vedeným výzkumem a nakonec představil prototyp stroja, který bude v brzké budoucnosti nasazený na Marsu, aby příští úroda trnek byla aspoň tak dobrá, jak tá letošní tady na Zemi. Konstrukcija tehoto robo-čmeláka je založená na našich radioizotopových batériách a elektrodmychadlech z Hobbykingu a stroj je zcela autonomní.

Další referát byl můj a věnovál sem sa v něm hlavně temu, co bysme ve VÚVL mohli zkúmať v následujících rokoch. Také sem v rámci politickej korektnosti představil koncept vysílačových módů pro leváky a návrh automatizace pro našu bitvu o pálenicu.

A třetí referát přednésl nový člen ústavu, kandidát Pavel. Jak už sem psal o kúsek výše, Pavel je dochtor a tak aj jeho referát sa týkal medicíny, konkrétně jejího uplatňování při vesmírných letech a samozřejmě aj na našéj základni na Marsu. Tento výzkum výrazně ušetří místo v kosmickej lodi, kde je ho dycky nedostatek, a to tým, že místo kopy různých léků, mastiček a medikamentů sa bude vozit enom jeden univerzální prostředek. Pavel také prokázal to, co sa dávno šuškalo, totiž, že slivovica je dobrá né enom proti rýmě, nachlazéní a bolení břucha, ale že funguje aj jako dezinfekce, anestetikum a dokonce sa dá použiť aj jako raketové palivo. A stejně jak když muzikanti často dávajú na konec nejaký přídavek, aj Pavel nakonec svého referátu eště povykládal aj neco málo o problematice porodů v beztížném stavu a to dokonce aj s praktickú ukázkú. Jak správně poznamenal, kosmické cesty sú dlúhé a nudné a tož sa budé nutné připravit aj na tyto situace.

Následovalo krátké vystúpení Martiny, které obsahovalo tzv. produkt placement, neboli skrytú reklamu a dozvěděli sme sa né enom to, jak přimět výzkumníka, aby svojéj asistentce kúpil nové boty, ale aj jaké kúpit a kde.

Odbornú část zakončilo vystúpení Lidky a Milana. Lidce právě končilo funkční období coby předsedkyně klubu SAMICE a tak předala štafetu Ireně. A potom sa s Milanem věnovali tématu naprosto zásadní důležitosti. Zistilo sa totiž, že podobně jak na Valašsku, aj na Marsu naše trnečky ohrožuje jakási virová choroba a tak bude bezpodmínečně nutný preventivní postřik. Sme totiž teho názoru, že probíhající valachformace Marsu by sa bez šarky klidně mohla obejít. Rovnú na místě teda byly vytvořeny pracovní týmy ve složení mechanik-pilotka, každý tým obdržel cvičný eroplán a tak proběhl historicky první trénink leteckého práškování stromů na Marsu. Povím vám, eroplány byly po místnosti rozházané skoro stejně, jak po našém vystúpení.

No a po referátoch zbývala poslední povinnost – vyfotit sa na péefku a to už tradičně venku na terase. Pokáď má na fotce nekdo červený nos, tak to néni od testování univerzálního vesmírného léčebného prostředku, ale je to tým, že venku bylo deset stupňů pod nulú. Cvakání zubů výzkumníků a hlavně asistentek – nekeré měly aj holé ramena – málem přehlušilo aj cvaknutí spúště fotoaparátu, ale přesto sa fotka povédla a mohli sme zaséj do tepla. V tlačenici ve dveřách nebyl ušlapaný nikdo a vevnitřku už ladili inštrumenty Frťani, kapela, která už k Chujálu neodmyslitelně patří. Tentokrát měli s sebú aj cimbál, čehož sme později zneužili a skoro aj násilím donutili Marka, aby předvédl, co si ze hry na tento nástroj eště pamatuje.

Po všeckých tych událosťách sa už enom jedlo, pilo a tancovalo a to až dlúho do noci. A tak nám v dobréj pohodě utékl Chujál 2018 a už sa všecí těšíme na ten příští.

Túto reportáž sesmolil
výzkumník Honza
nástěnkář VUVL