Po dva minulé roky po sobě se to tak zešlo, že hospody byly před Vánocama zavříté a nebylo možné uspořádat tu největší událost výzkumnického roku. Událost, kterej říkáme Velký Chujál. Místo něho sme moseli zvolit náhradní program – vycházku z Pusteven na Radhošť a zasej zpátky. To sice nebylo úplně špatné, šak se podívejte na fotky v galerii, ale cosi temu chybělo.

Ale letos sme s nadšením přivítali zprávu od našeho předsedy Dana, který na Kohútku zavolal a pak nám všem hlásil – je to dobré, máme dojet, už se na nás těšijú. A tak výzkumníci začali řešit důležité věci – kde mám sako, jak se na Kohútku vlastně jede a přednesu referát, který sem měl nachystaný předloni nebo nachystám nový?

Většina z nás dorazila už v pátek a večerní posezení s tatarákem a topinkama se příjemně protáhlo. Než sme si všecko vypověděli, vzdala to aj obsluha z restaurace.

V sobotu dopoledne sme se jako každý rok vydali ověřit, jestli se něco nezměnilo cestú na Portáš. Nezměnilo, jak Dan zjistil už před pár rokama, cesta stále vede do kopce směrem tam aj zpátky. Co bylo oproti předchozím rokům nové, bylo to, že Portáš byl konečně otevřený. Po rekonstrukci to tam majů moc pěkné a grog a pivo majů velice dobré. A tak sme chvílu poseděli a potom už pěkně zpátky na Kohútku na oběd. Další tradice, borůvkové knedle, byly dobré jak dycky a nekteří z nás si dali plnú porci, což sú čtyři knedle. Ozvalo se aj pár hlasů, že préj se to nedá sněst. Néni to pravda….

Pravda ale je, že po obědě si většina z nás šla trochu odpočinůt na večer. Ale tí, co usnůli, mohli litovat, protože pán hoteliér, Pepa Kocůrek, dovézl na Kohútku cimbálku a tá dole pod schodama moc pěkně zahrála. Ale potom už se přiblížil večer a to byl nejvyšší čas chystat se na to nejdůležitější, na samotný Chujál.

Ten začal v 6 hodin večer. Nejprve tradiční fanfára z Libuše, následovaná hymnů našeho výzkumného ústavu a přípitkem. A hnedkaj nato ceremoniál, při kterém byl Jirka jmenovaný kandidátem a mezi výzkumníky byli slavnostně uvedeni Matěj a Pavel. No a potom už nemohlo dojít nic jiného než referáty. Potvrdilo se, že náš výzkumný ústav si plným právem zaslouží věhlas, kterému se těší u odborné i laické veřejnosti. Tak bylo spektrum přednesených témat široké a představené objevy zásadní.

Začala nejmladší členka ústavu, výzkumnice Hanka. Přednesla zprávu o tom, jak bylo letiště na Bahně rozryté divokýma prasatama a jak sme se s tímto problémem vypořádali. Nechyběla ani ochutnávka klobásek, které vznikly jako vedlejší produkt při řešení problému.

Následovala rodina Komárkových, která už minule prokázala vysoků odbornost a mimořádnů kreativitu při řešení složitých technických problémů. Mimo jiné jim taky patří pochvala za to, jak udržujů trend nastavený kdysi dávno výzkumníkem Hubertem, totiž to, že se máme inspirovat přírodů. Na tomto místě bych vzpomněl třeba Hubertův katalog profilů křídel sejmutých z vycpaných dravců nebo jeho testování divokej kačeny v aerodynamickém tunelu a to dokonce při nadzvukových rychlostech. Komárkovi se také inspirovali přírodů a představili nový headset. To je taková helma, která usnadňuje řízení modelu, létajícího tak rychle, že se velice rychle dostane z dohledu pilota. Představený headset obsahuje řadu unikátních technických řešení tohoto problému. V první řadě je to přehledový displej, který je ovládán hlasovými příkazy….jednoduše řečeno se sklopí ve chvíli, kdy pilot zoufale zařve „Nevidím“. Další funkce – a tady je ta inspirace z přírody – je radiolokátor s anténami ve tvaru netopýřích uší, který navíc model automaticky sleduje. K temu napájení z autobaterky, přes startovací káble – prostě je vidět, že nic neponechali na náhodě.

Další referát přednesl náš dochtor Pavel a jeho kolegyně Vilma. Oba dlouhodobě pracujů na našem vesmírném programu kolonizace Marsu a zajímá jich především zdraví valachonautů během dlúhých kosmických cest. Připomínám, že minulý referát se zabýval problematiků porodů v beztížném stavu. Tentokrát si vzali na starost stravu, která bude vhodná pro kosmické cesty. Nejprve nahradili klasický chleba, který zabírá příliš mnoho cenného prostoru, jeho tekutou variantou, vylepšenou přídavkem chmele pro lepší chuť. Problém s dostatkem bílkovin vyřešili pomocí proteinových tyčinek z vepřového masa, pro které se zatím ještě hledá vhodné jméno. A dostatek vitamínů našim valachonautům zajistí listy rostliny Brassica oleracea (to je normální zelí, pro tych co neumí latinsky), jejichž šlapání do beček během cesty zajistí, že valachonauti budů furt v kondici a obejdů se bez objemných a těžkých posilovacích strojů.

Mirek nám zaséj připomněl už delší dobu probíhající výzkum „Vliv otřesů půdy na růst zemědělských rostlin“. Poděkoval ostatním výzkumníkům, kteří s výzkumem pomáhali, jmenovitě Danovi, který do výzkumu zapojil svůj model Macchi a také druhému Mirkovi, který předvedl mimořádný výzkumnický zápal, když se mu podařilo provést hned dva otřesy půdy v jednom dni, s pomocí svých tryskáčů a navíc v kukuřici. A nakonec Honzovi, který zatřásl půdou s pomocí svojí Extry pouhý měsíc před Chujálem. Následně oznámil, že výzkum neprokázal žádný vliv otřesů půdy na růst rostlin a požádal všechny výzkumníky, aby veškeré další výzkumy v tomto směru ukončili.

Petr zaséj ve svém referátu zmínil dobu, kdy sme se nemohli zejít kvůli covidu a připomněl valašskú vakcínu, kterú sme vyvinuli a vyrábjáme z trnek. Tú sme sice veřejnosti představili už loni na Bahně, ale protože Chujál od tej doby nebyl, využil tejto příležitosti, aby připomněl výzkumníkům, že vakcína má prokázanů účinnost 174 procent. A to hlavně proto, že nekteří očkovaní ju přes místa, které covid nejčastěji napadá – to znamená hlavně krk – nechávajů projít hned dvakrát – tam aj zpátky.

Na závěr bloku referátů nás druhý Petr seznámil se skupinů výzkumníků z Anglie a jejich netradiční variantů bitvy o pálenicu, nebo o co to vlastně bojovali.

Jak se zpívá ve známej písničce: „a po práci legraci..“, tak sme udělali aj my, odhrkli sme stole stranů a pustili na plac kapelu Frťan ze Vsetína. Co stojí eště za připomenutí, je tombola. Tá byla tradičně velmi pestrá a nechybělo ani směňování výher jak na bleším trhu. Né všecí teda byli ochotní směňovat, obzvlášť nabídky typu „vyměním bylinkový čaj za flašu gořalky“ se zrovna s pochopením nesetkaly. No a náš předseda -nevím teda, jak to udělal – vyhrál hlavní cenu, černů koženů bundu. Hnedkaj zdělál sako a bundu vyzkúšal. Enom dlúhé fúsiska mu chyběly, aby vypadál jak člen Hell’s Angels. Aj muzikanti cosi v tombole vyhráli a tak nám potom eště trochu zahráli, než se vydali na cestu dom. No a my sme tam eště chvílečku vydrželi, protože Chujál je enom jednů do roka.

A to je ve zkratce všecko důležité, na co sem si z Chujálu vzpomněl. Eště možná stojí za vzpomínku samotný odjezd, protože sme dobře hodinu postávali pod schodama, klábosili a nikdo nechtěl odjet jako první.

Třebaže to nekemu može připadat neuvěřitelné, dočkali sme sa v plnej sile a zdraví už desátého Velkého chujálu. Šak už sme sa na to těšili celý rok a plánovali, jak tých deset roků výzkumničení oslavíme. Aj na Kohútce už s nama počítali a trpělivě odmítali jiné kunčofty, kterým sa zachtělo našeho termínu.

Já sám sem to měl eště zkomplikované tým, že sem měl auto v servisu a vůbec nebylo jisté, esli to mechanici do teho významného data stihnú. A tak už sem měl aj nastudované jízdní řády autobusů do Nového Hrozenkova, pro případ, kdyby to náhodů nevyšlo. Ale podařilo sa, v pátek odpoledňa sem auto dostál zpátky a mohli sme vyrazit.

Letošní rok nám počasí nadělilo sice mráz, ale žádný sníh, tak vyjet navrch nedělalo nikemu problém. Díky absenci sněhu sme ani děckám nebrali sebú boby. Zato loni jmenovaný kandidát Peťa děckám vzal aspoň igelitové pytle a protože přímo vedle chaty zrovna testovali sněhové dělo a kúsek kopca tak byl přece enom zasněžený, byl Peťa za túto iniciativu potrestaný tým, že sa mosel s děckama jít klúzat. Ináč by mohl sedět s nama pěkně v teple.

Událosťama z pátečního večera a sobotního dopoledňa nebudu moc zdržovat. Kromě ochutnávání lecjakých dobrot sa už enom védly odborné debaty, jejichž obsah stejně zatím nemože byt odtajněný a zveřejněný a tak už enom zmíním malú procházku před obědem, už tradičně směrem na Portáš. To proto, že před pár rokama publikoval náš předseda Dan velmi zajímavé zjištění, totiž že na Portáš je cesta tam aj zpátky do kopca. A hnedkaj aj vyzval k dalšímu výzkumu tehoto fenoménu a od téj doby to rok co rok poctivě ověřujeme. Každý výzkumník ví, že statisticky signifikantní výsledky sa dajú získat enom z dostatečně velkého souboru údajů a snáď proto sme kolem zavřeného Portáša enom prošli a pokračovali eště pěkných pár kilometrů dál, abysme konečně zjistili, jak to s tú cestú do kopca vlastně je. No, podle teho, jak nás bolely nohy, na tem neco bude.

Ale dosť řečí o jídle, procházkách a odpočívání, poďme už k temu najdůležitějšímu. Program začal tradičně nástupem předsednictva ústavu za zvuků slavnostní fanfáry, následovala hymna a přípitek. Potem Dan, z titulu funkce předsedy připomněl celú tú desetiletú históriu našeho ústavu a Chujálů především. A hnedkaj nato, aby ukázal, že hledíme směle vpřed, jmenoval nové kandidáty na výzkumníky a jedného nového výzkumníka. Kandidátem sa stala aj moja osmiletá dcérka Hanička, která byla na udělený statut patřičně hrdá. Dalším kandidátem byl menovaný nový člen VÚVL, Pavel, který je ve výzkumu jak doma, protože je dochtorem ve špitále v Ostravě a tak si myslím, že bude pro nás cenná posila. No a eště jedno menování do třetice, vloni menovaný kandidát Peťa to dotáhl na výzkumníka a tak si došél pro svůj menovací glejt. Samozřejmě ho dostal až potem, co složil přísahu.

Hnedkaj nato došlo aj na odborné referáty, kvůli kterým to vlastně celé děláme. Jako první vystúpil náš najmladší výzkumník, desetiletý Jeník, který sa věnovál temu, jak zvýšit výnos našeho trnkového sadu na Marsu s pomocú robotických opylovačů trnkových květů. Seznámil odborné publikum se svým důkladně vedeným výzkumem a nakonec představil prototyp stroja, který bude v brzké budoucnosti nasazený na Marsu, aby příští úroda trnek byla aspoň tak dobrá, jak tá letošní tady na Zemi. Konstrukcija tehoto robo-čmeláka je založená na našich radioizotopových batériách a elektrodmychadlech z Hobbykingu a stroj je zcela autonomní.

Další referát byl můj a věnovál sem sa v něm hlavně temu, co bysme ve VÚVL mohli zkúmať v následujících rokoch. Také sem v rámci politickej korektnosti představil koncept vysílačových módů pro leváky a návrh automatizace pro našu bitvu o pálenicu.

A třetí referát přednésl nový člen ústavu, kandidát Pavel. Jak už sem psal o kúsek výše, Pavel je dochtor a tak aj jeho referát sa týkal medicíny, konkrétně jejího uplatňování při vesmírných letech a samozřejmě aj na našéj základni na Marsu. Tento výzkum výrazně ušetří místo v kosmickej lodi, kde je ho dycky nedostatek, a to tým, že místo kopy různých léků, mastiček a medikamentů sa bude vozit enom jeden univerzální prostředek. Pavel také prokázal to, co sa dávno šuškalo, totiž, že slivovica je dobrá né enom proti rýmě, nachlazéní a bolení břucha, ale že funguje aj jako dezinfekce, anestetikum a dokonce sa dá použiť aj jako raketové palivo. A stejně jak když muzikanti často dávajú na konec nejaký přídavek, aj Pavel nakonec svého referátu eště povykládal aj neco málo o problematice porodů v beztížném stavu a to dokonce aj s praktickú ukázkú. Jak správně poznamenal, kosmické cesty sú dlúhé a nudné a tož sa budé nutné připravit aj na tyto situace.

Následovalo krátké vystúpení Martiny, které obsahovalo tzv. produkt placement, neboli skrytú reklamu a dozvěděli sme sa né enom to, jak přimět výzkumníka, aby svojéj asistentce kúpil nové boty, ale aj jaké kúpit a kde.

Odbornú část zakončilo vystúpení Lidky a Milana. Lidce právě končilo funkční období coby předsedkyně klubu SAMICE a tak předala štafetu Ireně. A potom sa s Milanem věnovali tématu naprosto zásadní důležitosti. Zistilo sa totiž, že podobně jak na Valašsku, aj na Marsu naše trnečky ohrožuje jakási virová choroba a tak bude bezpodmínečně nutný preventivní postřik. Sme totiž teho názoru, že probíhající valachformace Marsu by sa bez šarky klidně mohla obejít. Rovnú na místě teda byly vytvořeny pracovní týmy ve složení mechanik-pilotka, každý tým obdržel cvičný eroplán a tak proběhl historicky první trénink leteckého práškování stromů na Marsu. Povím vám, eroplány byly po místnosti rozházané skoro stejně, jak po našém vystúpení.

No a po referátoch zbývala poslední povinnost – vyfotit sa na péefku a to už tradičně venku na terase. Pokáď má na fotce nekdo červený nos, tak to néni od testování univerzálního vesmírného léčebného prostředku, ale je to tým, že venku bylo deset stupňů pod nulú. Cvakání zubů výzkumníků a hlavně asistentek – nekeré měly aj holé ramena – málem přehlušilo aj cvaknutí spúště fotoaparátu, ale přesto sa fotka povédla a mohli sme zaséj do tepla. V tlačenici ve dveřách nebyl ušlapaný nikdo a vevnitřku už ladili inštrumenty Frťani, kapela, která už k Chujálu neodmyslitelně patří. Tentokrát měli s sebú aj cimbál, čehož sme později zneužili a skoro aj násilím donutili Marka, aby předvédl, co si ze hry na tento nástroj eště pamatuje.

Po všeckých tych událosťách sa už enom jedlo, pilo a tancovalo a to až dlúho do noci. A tak nám v dobréj pohodě utékl Chujál 2018 a už sa všecí těšíme na ten příští.

Túto reportáž sesmolil
výzkumník Honza
nástěnkář VUVL