Po dva minulé roky po sobě se to tak zešlo, že hospody byly před Vánocama zavříté a nebylo možné uspořádat tu největší událost výzkumnického roku. Událost, kterej říkáme Velký Chujál. Místo něho sme moseli zvolit náhradní program – vycházku z Pusteven na Radhošť a zasej zpátky. To sice nebylo úplně špatné, šak se podívejte na fotky v galerii, ale cosi temu chybělo.

Ale letos sme s nadšením přivítali zprávu od našeho předsedy Dana, který na Kohútku zavolal a pak nám všem hlásil – je to dobré, máme dojet, už se na nás těšijú. A tak výzkumníci začali řešit důležité věci – kde mám sako, jak se na Kohútku vlastně jede a přednesu referát, který sem měl nachystaný předloni nebo nachystám nový?

Většina z nás dorazila už v pátek a večerní posezení s tatarákem a topinkama se příjemně protáhlo. Než sme si všecko vypověděli, vzdala to aj obsluha z restaurace.

V sobotu dopoledne sme se jako každý rok vydali ověřit, jestli se něco nezměnilo cestú na Portáš. Nezměnilo, jak Dan zjistil už před pár rokama, cesta stále vede do kopce směrem tam aj zpátky. Co bylo oproti předchozím rokům nové, bylo to, že Portáš byl konečně otevřený. Po rekonstrukci to tam majů moc pěkné a grog a pivo majů velice dobré. A tak sme chvílu poseděli a potom už pěkně zpátky na Kohútku na oběd. Další tradice, borůvkové knedle, byly dobré jak dycky a nekteří z nás si dali plnú porci, což sú čtyři knedle. Ozvalo se aj pár hlasů, že préj se to nedá sněst. Néni to pravda….

Pravda ale je, že po obědě si většina z nás šla trochu odpočinůt na večer. Ale tí, co usnůli, mohli litovat, protože pán hoteliér, Pepa Kocůrek, dovézl na Kohútku cimbálku a tá dole pod schodama moc pěkně zahrála. Ale potom už se přiblížil večer a to byl nejvyšší čas chystat se na to nejdůležitější, na samotný Chujál.

Ten začal v 6 hodin večer. Nejprve tradiční fanfára z Libuše, následovaná hymnů našeho výzkumného ústavu a přípitkem. A hnedkaj nato ceremoniál, při kterém byl Jirka jmenovaný kandidátem a mezi výzkumníky byli slavnostně uvedeni Matěj a Pavel. No a potom už nemohlo dojít nic jiného než referáty. Potvrdilo se, že náš výzkumný ústav si plným právem zaslouží věhlas, kterému se těší u odborné i laické veřejnosti. Tak bylo spektrum přednesených témat široké a představené objevy zásadní.

Začala nejmladší členka ústavu, výzkumnice Hanka. Přednesla zprávu o tom, jak bylo letiště na Bahně rozryté divokýma prasatama a jak sme se s tímto problémem vypořádali. Nechyběla ani ochutnávka klobásek, které vznikly jako vedlejší produkt při řešení problému.

Následovala rodina Komárkových, která už minule prokázala vysoků odbornost a mimořádnů kreativitu při řešení složitých technických problémů. Mimo jiné jim taky patří pochvala za to, jak udržujů trend nastavený kdysi dávno výzkumníkem Hubertem, totiž to, že se máme inspirovat přírodů. Na tomto místě bych vzpomněl třeba Hubertův katalog profilů křídel sejmutých z vycpaných dravců nebo jeho testování divokej kačeny v aerodynamickém tunelu a to dokonce při nadzvukových rychlostech. Komárkovi se také inspirovali přírodů a představili nový headset. To je taková helma, která usnadňuje řízení modelu, létajícího tak rychle, že se velice rychle dostane z dohledu pilota. Představený headset obsahuje řadu unikátních technických řešení tohoto problému. V první řadě je to přehledový displej, který je ovládán hlasovými příkazy….jednoduše řečeno se sklopí ve chvíli, kdy pilot zoufale zařve „Nevidím“. Další funkce – a tady je ta inspirace z přírody – je radiolokátor s anténami ve tvaru netopýřích uší, který navíc model automaticky sleduje. K temu napájení z autobaterky, přes startovací káble – prostě je vidět, že nic neponechali na náhodě.

Další referát přednesl náš dochtor Pavel a jeho kolegyně Vilma. Oba dlouhodobě pracujů na našem vesmírném programu kolonizace Marsu a zajímá jich především zdraví valachonautů během dlúhých kosmických cest. Připomínám, že minulý referát se zabýval problematiků porodů v beztížném stavu. Tentokrát si vzali na starost stravu, která bude vhodná pro kosmické cesty. Nejprve nahradili klasický chleba, který zabírá příliš mnoho cenného prostoru, jeho tekutou variantou, vylepšenou přídavkem chmele pro lepší chuť. Problém s dostatkem bílkovin vyřešili pomocí proteinových tyčinek z vepřového masa, pro které se zatím ještě hledá vhodné jméno. A dostatek vitamínů našim valachonautům zajistí listy rostliny Brassica oleracea (to je normální zelí, pro tych co neumí latinsky), jejichž šlapání do beček během cesty zajistí, že valachonauti budů furt v kondici a obejdů se bez objemných a těžkých posilovacích strojů.

Mirek nám zaséj připomněl už delší dobu probíhající výzkum „Vliv otřesů půdy na růst zemědělských rostlin“. Poděkoval ostatním výzkumníkům, kteří s výzkumem pomáhali, jmenovitě Danovi, který do výzkumu zapojil svůj model Macchi a také druhému Mirkovi, který předvedl mimořádný výzkumnický zápal, když se mu podařilo provést hned dva otřesy půdy v jednom dni, s pomocí svých tryskáčů a navíc v kukuřici. A nakonec Honzovi, který zatřásl půdou s pomocí svojí Extry pouhý měsíc před Chujálem. Následně oznámil, že výzkum neprokázal žádný vliv otřesů půdy na růst rostlin a požádal všechny výzkumníky, aby veškeré další výzkumy v tomto směru ukončili.

Petr zaséj ve svém referátu zmínil dobu, kdy sme se nemohli zejít kvůli covidu a připomněl valašskú vakcínu, kterú sme vyvinuli a vyrábjáme z trnek. Tú sme sice veřejnosti představili už loni na Bahně, ale protože Chujál od tej doby nebyl, využil tejto příležitosti, aby připomněl výzkumníkům, že vakcína má prokázanů účinnost 174 procent. A to hlavně proto, že nekteří očkovaní ju přes místa, které covid nejčastěji napadá – to znamená hlavně krk – nechávajů projít hned dvakrát – tam aj zpátky.

Na závěr bloku referátů nás druhý Petr seznámil se skupinů výzkumníků z Anglie a jejich netradiční variantů bitvy o pálenicu, nebo o co to vlastně bojovali.

Jak se zpívá ve známej písničce: „a po práci legraci..“, tak sme udělali aj my, odhrkli sme stole stranů a pustili na plac kapelu Frťan ze Vsetína. Co stojí eště za připomenutí, je tombola. Tá byla tradičně velmi pestrá a nechybělo ani směňování výher jak na bleším trhu. Né všecí teda byli ochotní směňovat, obzvlášť nabídky typu „vyměním bylinkový čaj za flašu gořalky“ se zrovna s pochopením nesetkaly. No a náš předseda -nevím teda, jak to udělal – vyhrál hlavní cenu, černů koženů bundu. Hnedkaj zdělál sako a bundu vyzkúšal. Enom dlúhé fúsiska mu chyběly, aby vypadál jak člen Hell’s Angels. Aj muzikanti cosi v tombole vyhráli a tak nám potom eště trochu zahráli, než se vydali na cestu dom. No a my sme tam eště chvílečku vydrželi, protože Chujál je enom jednů do roka.

A to je ve zkratce všecko důležité, na co sem si z Chujálu vzpomněl. Eště možná stojí za vzpomínku samotný odjezd, protože sme dobře hodinu postávali pod schodama, klábosili a nikdo nechtěl odjet jako první.

1 2 ►