Asi si na to nejdřív vzpoměl Pavel Vít (druvé slunéčko též velmi jasné) a začal na první a ještě prodloužený víkend v červenci svolávat tu našu partyju k VÚVL soustředění do ModelCity u Znojma, jež je ve vlastnictví též našeho člena Nekiho ( Jirky Písaříčka), který po svém jmenování do hodnosti výzkumníka, pojal také dojetí ze slavnostního aktu, že na Kohůtce všem soukmenovcům přislíbil slevu na ubytování v tom jeho modelářském ráju na jihu Moravy. (beztak si myslel, že to do léta zapomenem). Ale my výzkumníci máme sloňů paměť a jak je kde co v „akcií“ tak jdem do fronty aspoň dvakrát , nebo rovnou s celů rodinů !

Někeří využili možnosti a jeli do Modelcity na celý týden (Vítovci, Mira Lukšík..), no my poctivě  pracující (Řeháci, Jíchovi a Andrej…)až od čtvrtka do neděle.

Ubytovali jsme se v útulně přizpůsobených chatkách a velice se rozesmáli nad instalovanými elektrickými radiátory, bo venku bylo okolo 33 stupňů nad bodem mrazu. 

Po celou dobu pobytu jsme tak až neskutečně využívali  rodinný bazén, který je v areálu kempu, a to tak, že náš Rosťa hned první den dostal přezdívku Pigičaj, bo ten tam byl naložený fakt furt.

Hned ve čtvrtek odpoledne jsme se však s celů našu bandu vypravili do vedlejší vesnice,kde je nový aqvapark.

Místní koupající jsme chvílu bedlivě pozorovali a po zhodnocení, že se tam nic vzrušujícího neděje, vzali jsme organizaci zábavy ve vodě do našich výzkumnických ruk sami.

Třeba taková „Divoká řeka“ by vás měla ve svém proudu unášat kolem dokola, ale nic se tam takového nedělo. Tak jsme se rozhodli patrně chybějící technologii nahradit svým uspořádaným pohybem ve směru hodinových ručiček. A povedlo se!  Když se do toho opřelo nás 8 pořádných chlapů, maminy raději vytahovaly z divokého proudu menší děcka.  Voda se mlela parádně. Dokonce se přišli postupně podívat aj všeci službu konající plavčíci, kteří se nestačili divit a domnívali se, že jim přivezli konečně ty chybějící čerpadla. Aby to nebylo tak jednotvárné, změnili jsme po chvíli směr otáčení divoké řeky na opačný.

Uprostřed největšího bazéna byla též podivná stavba, která trochu připomínala eskymácké iglú. Vevnitř byla velká tryska, ze které v nepravidelných intervalech tryskala voda do stropu.

Nahrnuli jsme se všeci dovnitřku a jali se vnitřní hladinu rozhoupat ve stylu Mexické vlny, moc se nám to nedařilo, a tak si Dan vylezl doprostředka iglú na tu trysku a jal se velení –Nahoru – dolů. Podařilo se nádherné vlnobití. Poté jsme  vodu uvnitř opět roztočili v děsném tempu, takž se z iglú nedalo vůbec vystoupit, a ten kdo jen nahlídnul dovnitř, co se to tam vlastně děje, tak toho to vtáhlo dovnitř a semlelo v proudu.

Velkým štěstím a to především pro Dana bylo, že po celou dobu jeho velení nezapnuli vodu do prostřední trysky, jinak by dostal Dan takový klystýr, o kterém se psalo jen v Haškově Dobrém vojákovi Švejkovi a plavky by měl vtlačené beztak až do slepého střeva.

Navečer jsme si pak i trochu polítali, ale ne moc, protože se přihnal docela silný vítr, a bylo třeba upevnit řádně stany.

 Páteční dopoledne bylo zasvěceno montáži rotorových listů na skutečný bojový vrtulník Mi 24, který je spolu se sovětskou stíhačkou Mig 21 dominantou celého areálu.

Tento úkol jsme nakonec také úspěšně zvládli, i když jsem si nikdy nemyslel, že jednotlivé listy rotoru jsou tak těžké.

 Na večer jsme se dohodli, že navštívime asi třicet kilometrů vzdálený rekonstruovaný malešický akciový pivovar, ve kterém se kdysi točil známý film „Postřižiny“ podle Hrabalova románu.

Protože náš výzkumný ústav patří tak nějak do stejného časového období, jeli jsme tam několika auty cela naša valašská partyja, včetně Nekiho manželky, dcerky a také jejich vnučky.

Cestou tam jsme se zastavili u jaderné elektrárny Dukovany a také na hrázi Dalešické přehrady, aby ten výlet měl také pedagogickou rovinu.

U prostorných rezervovaných stolů v pivnici pivovaru nás nakonec zasedlo osmnáct. Popili jsme něco „Májového ležáku“, pojedli chutných pokrmů dle tradičních i dobových receptů a kolem 22 hodiny se vydali zpět do Modelcity. Ačkoliv jsme my  z Dalešic vyjížděli poslední a jeli docela pomalu, vzhledem k tomu, že naši plečku řídil Radek, který ještě nemá toliko řidičských zkušeností a cestu nám několikrát křížila divoká zvířena tamních lesů, docela jsme se podivili, že jsme do kempu přijeli nakonec první.

To bylo způsobeno jednak tím, že ostatní pod vedením Nekiho zvolili sice kratší, ale děravější cestu, tak především anabázi s policií, kdy Andrej marně hledal doklady, Dan se bál v přítomnosti policejní hlídky dokonce i vyčůrat, za to Pavel a ostatní se chtěli s policistkou dokonce fotografovat.

Sobotu jsme pak využili k návštěvě města Znojma a byli jsme velice překvapeni jak krásné a starobylé město to je. Pak jsme ještě navštívili Hatě na samé hranici republiky – mega tržnice všeho druhu a všech národů.

Večer se opět lítalo a později posedělo uprostřed kempu mezi stany a karavany.

Nedělní dopoledne patřilo opět lítání, poté balení a postupně jsme se vydali na cca 270 km dlouhou cestu k domovu.

Z pohledu alespoň naší rodiny, to byl skvělý nápad, skvělý výlet a doporučovali bychom všem zvážit na Velkém chujálu uspořádat vždy v tomto termínu jakési soustředění VÚVLu v Modelcity.

Pro radost ostaním sepsal
výzkumník Petr Řehák
s nápovědou rodiny

1 2 ►

Tak to jsem si zase naběh…, když jsem se nejvyššího člena akademické rady VÚVL, Dana Jíchy („Slunéčka našeho jasného“ – abych si také vylepčil kádrový profil – jak nás posledně vyškolil Špaťas) zeptal ,kdo bude pověřen učinit zápis z naší letošní výpravy do Šiklova mlýna – westernového městečka na Vysočině –městečka, kde se kluci a holky vracejí do dětských let.

„Tož dobře se ptáš, ogare“, odpověděl mi Dan („Slunéčko naše…atd“) – napíšeš to ty, bo ses na to blbě zeptal!

Nic mi nepomohlo namítání, že jsme s mojů rodinků a dalším příslušenstvím dojeli až o den později. „Doptáš sa!“ Zněl jasný rozkaz najvyššího.

Tak jsem se začal doptávat a radši jsem toho zavčasu nechál, bo ani mi sa to nejevilo jako lež a mohla by to být aj pravda a ta by zas nemohla byt publikována. Tož toliko k pátku, kdy do Šikláče dojela celá naša partyja, mimo nás, Řeháků.

My jsme dorazili v sobotu ráno, troufnu si říci za kuropění, a to v takové síle, v jaké jsme ještě nikdy nikde nebyli. Našeho Rosťu jsme poslali už den předem s Mirečkem a k účasti přemluvili aj našeho synovca Jeníka,který se k dalšímu cestování příliš neměl (vrátil se den před odjezdem ze Španělska ze setkání mládeže). Ale protože na Divokým Západě ještě nikdy nebyl, tak se nám ho podařilo ukecat ( to, že tam majů aj mučednické kůly u kterých by mohl skončit, jsme mu pro jistotu zatajili), a který se tak opět objevil v roli „zdravotní sestry Honziny“, která prý umí rozdýchať aj černé uhlí – jak sa kdesi psalo.

Na bráně u vjezdu do areálu nastal ale velký problém, vrátný nás bez jakési pozývací bumážky nechtěl do areálu bez placení pustit. Nic nepomohlo ukazování našich letadelek v kufru auta. Teprve po vyslovení jména Štepán Škorpil – Krtek, nastal v chování vrátného nečekaný obrat (ještě, že se všichni vrátní v republice osobně znají. Šak Krtek slouží na vrátnici naší pražské VÚVL ambasády ).

V registračním stanu nás pak přivítala naopak vždy usměvavá paní „Krtková“ a od ní jsme dostali základní pokyny a také stravenky na celý pobyt.

Po rozbití stanů a úpravy auta na spací vagón jsme šli na brífink, abychom věděli co a jak se bude dít. Naše vystoupení bylo plánováno vždy na závěr hodinových bloků na horním letišti, kde vystupovali modeláři s leteckými modely. Na letišti dolním pak Filip Dekleva předváděl se svými stejně potrefenými kolegy modely vrtulníků a na ploše rodea arény se pořádaly závody a ukázky automodelářů.

Přiblížil se čas našeho vystoupení. Vydali jsme se tedy do kopce na horní letištní plochu. Cestou jsme se zastavili u vrtulníkářů, kde právě předváděl p. Kefurt ml. svou exhibici. Nádhera na to koukat, když to někdo umí…Bohužel v závěru vystoupení se mu podařilo vrtulník rozhodit po ploše letiště při přílišném přibližení k zemi. Chvíli jsme mysleli, že nám chce konkurovat, ale v jeho případě rozhodně nešlo o „krev a šroubky“, které předvádíme my a ztráta jeho supermodelu pak mrzela i mnohé z nás.

První naše vystoupení na ploše horního letiště bylo zahájeno již tradičně nástupem a hymnou ústavu. Letadel byl ještě plný počet. Za pár vteřin po startu to však bylo již úplně jinak. Vzhledem k silnému větru, který dul do zad výzkumníků a startovalo se tak po větru, došlo k četným kolizím již na počátku akce. A to nejen mezi modely ale i mezi modeláři samotnými, neboť třeba Petr Gubi byl ihned po startu trefen modelem Dušana Bařiny a oba byli z dalších bojů již vyřazeni.

Scéna s umírajícím Koulou, zdravotní sestrou poskytujícím mu první (či možná poslední) pomoc se velmi vydařila.

Zvláště, když obživlý Koula málem připravil „Honzinu“ o poctivost.

Vystoupení se podařilo a za zvuků valašských písní jako“ „Pilo by sa pilo, keby bolo za čo“, bylo oceněno velkým potleskem přihlížejících diváků.

V přestávce mezi vystoupením dopoledne a odpoledním blokem, využili mnozí výzkumníci velmi teplého počasí k návštěvě místního biotopického aqvaparku. Pod vedením Koulákovic rodiny, pak byli všichni pak ochotni dělat i žabáky do vody a účastnit se nácviku aqabel dle Pavlova vedení.

Dokonce se do plavek přehodil a vodních radovánek se účastnil i náš nejvyšší akademik Dan – „Slunéčko naše jasné“ (už alespoň víme dle čeho ho tak Špaťas nazval, a podle čeho sochají v Indiji tého svojého Budhu…)

Mladší z výzkumníků si pak ještě řádně zařádili na obří trampolíně, či co ten velký nafouknutý hrb byl.

Naše druhé vystoupení proběhlo opět téměř v plném počtu strojů, neboť EPP je zázračný „ materiál budoucnosti“. Jen cestou z letiště jsme viděli opět havárii dalšího vrtulníku.

Diváci v areálu městečka byli po celý den upozorńování ještě na jedno naše vystoupení, a to přímo v divadelní areně dole v městečku, kde se jinak hrají akční divadla plná koní, indiánů, kovbojů a výbuchů.

Naša chvíla nastala v 16.45, těsně před jedním z jejich tragikomických kusů co tam dávajů.

Předtím jsme se byli domluvit s místníma pyrotechnikami, co potřebujem kdy odpálit. Domluva byla velmi snadná, bo všeci pyroši sú asi tak stejně jeblí jak ten náš Koula.

Ještě před zahájením naší ukázky se na připravenou scénu vloudili Dan a Michal a v baru si od chystající se barmanky nechali nalít! Ta bezevšeho otevřela připravenou lihovinu a oběma bez rozpaků nalila divadelní whisky. Oba jí pak za potlesku již plnícího se hlediště lupli do sebe, a ani se neotřepali.

Do našeho upoutávkového kusu jsme přidali pro letošek i roli zdravotní sestry a její oživovací pokusy. V aréně létalo pět odvážlivců se svými modely: Michal, Hrabě fon Šternberk, Dan, Rosťa a Mireček.

Mirek zahučel brzy po startu do potoka u lesa, Michal zavěsil stroj vysoko na stoletý modřín, Rosťa dostal zásah od hraběte přímo uprostřed arény a zavěsil se pak na žebřiňák v centru scény a posloužil tak jako dekorace k závěru scénky, kdy ho Koula pažbou ještě dorazil.

Opravdu skvělý úspěch našeho ústavu a aplaus na „otevřené scéně“.

Následovalo divadelní představení v podání herců a kaskadérů westernového městečka. Poté nastalo společné fotografování obou „hereckých skupin“. Aj já jsem se co by autor a režisér našeho skeče na jednu fotečku vmáčknul.

Po návratu do kempu jsme jen tak tak stačili přikrýt důkladně naše stany a spustil se vydatný liják, který se s krátkými přestávkami opakoval ještě asi třikrát a díky němuž byla zrušena Ohnivá show a závěrečný ohňostroj.

Přesunuli jsme se tedy do jídelny kempu na večeři a v družném duchu setrvali až do 21.30, kdy nám všem přítomným modelářům poděkovali majitelé areálu pan Šikl a jeho syn Ondra.

Rovněž tak se velkých ovací za skvělou akci dočkal Štěpán Škorpil a jeho organizační tým a to i díky našemu Jeníkovi, který se osvědčil i v roli roztleskávače davů již dole v aréně, kdy při představení vykolejil i herce na koni, který tak dal omylem až 5 dolarů za „zaparkování“ svého koně.

Poté následoval bohatý raut pro nás všechny a pozvání majitelů k nedělní návštěvě Strašidelného hradu a Krokodýlí farmy v nedaleké sousední vesnici.

V pozdním večeru jsme ještě vyrazili dolů do městečka do Mexico hall, kde měla být diskotéka hitů Michala Davida, ale zdrželi jsme se tam jen asi hodinku, neboť slibovaných pecek našeho mládí jsme se nedočkali a svíjet se v rytmu Hip-Hopu a Rapu příliš neumíme. Přesunuli jsme se do baru „U hrobníka“, kde dekorace tvoří především optimisticky naaranžované rakve a především láhve od laku na jejich natírání (pro neznalé tmavý Fernet), kterých tam bylo opravdu více než dost.

Noc proběhla celkem klidně, až na nějaké automobilové závody, které probíhaly na silnici, kousek za našimi stany (to se zřejmě brigádující omladina vracela domů po směně v jídelně a městečku). A taky Ludva již v půl sedmé ráno přestal konečně chrápat, protože ho celou noc mlaskající Vlaďka již probudila.

Ráno v neděli jsme se po snídani sbalili a naložili vše do aut a šli se podívat na dolů do arény na další inscenaci westernu, která nám předešlý den unikla. Hrála se Šibenice. Ale nakonec vůbec nikoho nepověsili.

Hra to byla opět plná výbuchů, dýmu a kaskadérských kousků herců akčního divadla.

Poté jsme se již rozloučili se všemi v kempu a naše grupa se vydala směrem na Dolní Rožínku, do míst, kde měl být strašidelný zámek DraXmoor a Krokodýl park. Naši výzkumníci , včetně rodinných příslušníků se dala naposledy vyfotografovat před vstupem do budovy ( co kdyby něco a někoho by tam něco sežralo – tak aby byla alespoň malá památka) a vrazili poté do vstupních prostor k pokladně. Zde nám stačilo nahlásit počet naší výpravy a důvěrně zašeptat tajné heslo“Krtek“ (jak už jsem psal na začátku – ještě že se všichni vrátní v republice znají) a byli jsme vpuštění dovnitř.

Vstoupili jsme do ponurých , temných a především opravdu strašidelných prostor zámku. Naše počáteční obavy, že se beztak jedná jen o takový ten strašidelný stan jako na vesnické pouti, se záhy rozplynuly.

Nejprve jsme byli svědky dramatického úvodu v 3D kině. Pak následovala prohlídka ztemnělého prostředí strašidelného zámku. Expozice je opravdu pěkná a mnozí z nás by vám mohli vyprávět jaké to je potkat se tak na 30 centimetrů s náhle obživnuvším kostlivcem nebo být pohlazen rukou vysunující se z otevírající se hrobky. Rovněž cesta výtahem do přízemí nebyla z nejbezpečnějších a když si naší mladí připravili na nás později sjíždějící ještě další bafající atrakce, bylo třeba se pak venku přesvědčit zda-li není nutno někoho přebalit (co Lenko?)

Přes parčík jsme se pak dostali do Krokodýl parku, kde jsou ve výběhu dva statní aligátoři, ke kterým nám byl podán opravdu „vyčerpávající“ výklad odborného průvodce. Že jso aligátoři opravdoví nám průvodce „Krokodýl Dundí 2“ dokazoval jejich pokropením hadicí s vodou.

Nahoře na půdě objektu je pak instalována výstava fotografií cestovatele a reportéra České televize Petra Horkého o dobytí severního pólu. Nejpěknější je jeho konstatování na závěrečné fotce – že je tam opravdu prd!

V areálu je možno pořídit i zajímavé fotografie pomocí velkoformátových dekorací namalovaných na stěnách budov a není tak vůbec těžké ocitnout se na chvíli třeba na velké čínské zdi nebo v pohádce o Šrekovi.

Protože jsme vzhledem k volnému vstupu ušetřili nějakou tu korunu, zastavili jsme se na cestě k domovu ještě na večeři v hospodě v nedaleké dědince.

Pak už jsme uháněli k dálnici a po ní k domovu, jen s krátkou zastávkou na café před Olomoucí.

Ačkoli náš výzkumák se RC show v Šiklově mlýně zúčastnil v početně malé sestavě, určitě bude tento víkend patřit mezi ty nejvydařenější.

Pro VÚVL sepsal 
Petr Řehák

Video z Areny

Fotogalerie

Tak, a  tu máš čerte kropáč, to je tak, když sa někde hlůpo pochlúbíš, že též umíš psáť, a to aj malé aj velké písmenka a úž si vtom. Hned na tebe navlíknu, že bys taky mohl přispěť pár řádkama na ten náš vúvlovský webovec.
Sraz tej naší frýdeckomístecké části partyje byl v jedenáct hodin u HyperAlbert krámu a kupodivu všeci jsme tam byli ještě daleko dřív, bo už jsme sa nemohli dočkať a o dospání ani nemluvím…
Cestou se k nám přidal aj ostravák Ludva s chotí a to abychom ho po cestě do Brna a ještě dál zasejc ztratili. Nicméně na seřadiště celého ústavu dojel včas a dal si s náma aj oběd a kafe ze strojka co velké prašule žere, ale malé kafíčka vaří, na rozdíl od těch co skončili v jakési koloně kvůli karambolu na D1 (kdy se ti poláci naučá jezdit…).
Postupně dorazili  Martin s dcérkami (aspoň to o tých mladých kočkách co ukrýval v Tranzitu tvrdil), za nim Dědek s Miginů a Špaťas family  aj s bydlidomkem, který posléze poslúžil jako opěrný bod pro náš tábor.
Chvílu jsme ještě čekali na Dana, ale po zhodnocení situace jsme se rozhodli, že vyrazíme a Dan nás svým silným vozíkem určitě dožene.  A tak se aj stalo. V poslední dědince před Western City jsme se všeci seřadili, auta ověnčili fungel novýma standartami, co nemá ani prezidentská kolona, když vyrazí  z Hradu do Lán, ze střešního okna velitelského vozu vlála naše velká zástava http://www.youtube.com/watch?v=N57mJrSdSzg a auta co jely v protisměru raději  uctivě uhýbaly na bok. Vjezd do Šiklandu jsme ucpali pomaly na půl hodiny , bo tam probíhala presenčka a kontrola pilotů, jestli vezů dost materiálu na tú oslavu. Odměnou za ty formality byl pro každého účastníka výtisk Špeciálu RC revue (zvláště strany 24 – 27 se skvěle vyvedly) a lístečky na stravu po celý víkend (vařili tam jídla jednoduchá, ale velmi chutná, takže nikdo hlady netrpěl).
Další takovou delší půlhodinku nám zabralo samotné rozmístění našeho ležení (moc projektantů – málo pracovníků), takže jsme stavbu přístřešků dokončovali za již vydatného deště.
K večeři se ve stravovacím stanu podávaly Mexické fazole s chlebem (asi aby se v noci podařilo rozehnat tá hrozivá mračna).
Poté jsme se vydali na obhledy tého Divokého západu. Zjistili jsme, že jsme ve velmi výhodné pozici – sociální zázemí, jako jsou WC, sprchy, kryté posezení o velké kapacitě a bufety jen pár kroků od našich stanů. Vše velmi čisté, moderní a dokonce s pravidelným dohledem „hajzelslečny“, která dohlížela většinou na Pavla z Bílovca, zdali jí tam nepáše nějaké nepřístojnostě (ale třeba to bylo aj jináč…).
Dole v městečku jsme pak vyhledali místního pyrotechnika, seznámili ho s našimi pyromany Koulou   a Koulou , sjednali náš záměr vystoupit v jejich aréně s krátkou upoutávkou na naše vystoupení na ploše letiště.
Kouláky jsme záhy opustili, neboť se nemohli odtrhnout od scény v Areně, dokud neprozkoumají všechny bouchající a prskající efekty jež používají  místní ochotníci při svých westernových show.
Páteční večer pak poklidně plynul v přátelském klábosení  o všem a ještě o dalším… , které bylo na čas přerušeno, když  na protějším svahu kempu, nad ležením Great War Flying  Circusu rozpoutal Vašek“ Karel“ Buriánek nádherný ohňostroj na oslavu Abrahámovin Mildy Vrágy – gratulujeme!!!
V sobotu ráno, po docela chladné noci (alespoň mi se tak zdálo – neboť jak jsem se již někde zmínil, stanuju po přestávce třiceti rokův, ale co by člověk pro ty svoje děcury neudělal…)  sice  pršelo s přestávkama, ale dosti se rozfoukalo.
Briefing (či jak se taková ta porada před lítáním menuje) nic chytrého nevymyslel , a tak jsme v našem ležení čekali na telefon od Krtka, který též měl co mluvit do tého programu litání, aby nás povolal do zbraně.  Počasí se začalo umoudřovat až kolem poledne, na které jsme měli domluvené naše reklamní vystoupení v té nějvětší aréně co tam majů a v níž hrajů svoje „akční dívadla s kaskadérskými prvky“.  Cha, cha – to jsme tam nevystupovali ještě my!
Scénař našeho vystoupení  jsem shodou všelijakých okolností nakonec napsal já ( a to ve velké časové tísní v noci před odjezdem, bo to mi to nejvíc zapaluje…) , Koulákům poslal ráno k nahlédnutí a šlo se na věc.
Nikdy jsme ten kus nezkoušeli (bo to robijá jen zbabělci) jen jsme měli časový plán, kdy nám má co místní „pyroš“ odbúchnuť, a kam asi poletí našich pár letadel.  Text komentářa jsem znal jen já, co vyvedou herci – Pavel a Pavel Koulákovi (uměleckým menem „Duo Koukal“ jak je přejmenovali v tej brožůrce co jsem jů už chválil) nevěděl nikdo a jak poletijá naše stroje, to věděl jen PánBůh, který spustil ten silný fičák, že aj vrobli chodili pěšky s hlavů pod pažů).
Jak to nakonec dopadlo posuďte sami na tem videjku http://www.youtube.com/watch?v=q5WxNB-7xAw a tady to same ale z eroplanu http://www.youtube.com/watch?v=pGeEbMXugbw Celé to bylo psané Koulům a „dynamitu“ na tělo. A je fakt, že jsme ze sebů na plochu letiště přitáhli fůru lidiček, aby viděli na vlastní oči litý Boj o pálenicu. Safari vláček (který jsme původně plánovali použít k naší spanilé jizdě po areálu) jich ani nestačil navážat, jaký byl zájem dostat se na to letisko, které bylo vzdálené cca dva kilásky do kopca. Ale kdo došel určitě nelitoval. http://www.youtube.com/watch?v=FaQ4yVWw45E
Ze šestnácti strojů po skončení akce ostalo jen 6 schopných dalšího boja. I přesto jsme byli schopni další představení v 17 hodin téměř v plném počtu zopakovat ( i když se navzájem měnily serva aj motorky  a sháněly nové vrtule).
Na dvacátou hodinu jsme byli pozváni dolů do městečka do Mexikány na slavnostní raut a posezení  k desátemu výročí založení modelářského časopisu RC revue. Jídla, pití a dortíků tam bylo tolik, že jsme tam pak přivedli i naše mladší nezletilé piloty (kterým jsme předtím nalhali, že je to jen pro dospělé). Ale děcká se též dobře bavily, nejprve v kempu ve stanu prý při kytaře(?) a potom v Aréně, kde probíhalo vyhlašování cen Zlatý šiklák, proložené bujarými scénkami a písničkami. Taktéž závěrečný ohňostroj byl velmi pěkný.
Poté jsme se vydali do kempu, tam jsme slabším kusům namluvili, že dnes budeme už spát, ale poté jsme vyrazili opět dolů do westrnových salůnů na tanečky.
Je fakt, že někteří  v neděli ještě v jedenáct hodin nemohli pochopit , že už je ráno, ale bavili jsme se skvěle. Nesmím také zapomenout na Koulův rodinnný ohňostroj z ušetřeného materiálu – Super !!!
Po  našem závěrečném vystoupení http://www.youtube.com/watch?v=mqh4rwixsYk , kterému předcházelo vystoupení několika tryskáčů, velké války, vrtulníků a které bylo poznamenáno velkou úmrtností jak těchto obřích strojů tak našich letounků, bylo třeba se pobalit a vyrazit k domovu.
Poněvadž se po celý víkend úporně nabíjelo, nebylo zrovna jednoduché se rozjet, nebo vlastně nastartovat. Jen díky Pavlově start baterce se to nakonec povedlo všem.
Celý náš ansámbl se vydal k domovu.
Akce to byla vydařená, utužila kolektiv, mnozí jsme viděli z modelařiny aj to co by nás ani nenapadlo, že existuje (lodě a ponorky na přírodním aqvaparku, silniční tahače a pracovní stroje v hale jídelny a na velkém pískovišti, ba i v neprůchodném lese, buginy celé dva dny řvoucí za našimi stany,  obrněný transportér vozící  ty návštěvníky, kterým se zdálo, že jsou ještě málo ušpinění, čtyřkolky, které jezdily i v hustém dešti a všude spoustu koní, kovbojů a indiánů, kteří  musí být taky řádně praštění tím svým koníčkem – no stejně jako my !)
a pokud by se to mělo za rok třeba opakovat, určitě většina budeme pro.

P.S.:   Tak a mám to za sebou, jak jsem na začátku napsal: umím hodně písmenek, malé i velké, ale nevím zda vždy dávají smysl a zda-li jsou vedle sebe v tom správném pořadí a se správnými puntíky, čárkami,  háčkami a ještě všeličím jiným. Tak mi tu moji troufalost odpusťe, já už to vícekrát neudělááám….., nebo jó ?!?

Petr (pakfm) 

1 2 ►

Odkaz na další fotogalerii