Tak vám povím, že eště nikdy sme neměli na Kohútce během Velkého Chujálu tolik sněhu jak letos. Všeckým nám bylo už dopředu jasné, že vyjet kopec bez řetězů bude přinejmenším docela adrenalinová aktivita. Ale pěkně po pořádku.
Už nekolik týdňů předem probíhala čilá komunikace o tech nejdůležitějších bodech celého setkání, dopilovávaly se referáty, výzkumníci kontrolovali esli eště aj letos dopnú saka a gatě a nekteří na poslední chvílu objednávali nové. Také nám na poslední chvílu vypověděla tradiční kapela a tak bylo zaséj o starost víc. No a tak se nám v tejto atmosféře pilných příprav termín Chujálu velice rychle blížil.
Většina z nás dorazila už v pátek. Předseda Dan tam byl první a hned všeckým na WhatsApp poslal zprávu, že cesta je sice prohrnutá, ale bez řetězů to préj ani nemáme zkúšat. Peťa zaséj poslál zprávu, že cestú pichl a zháňá novú pneumatiku, takže nám cesta ubíhala v atmosféře takýchto optimistických informací. A mělo to být eště zábavnější. Já sem se pod kopcem na parkovišti potkal s Mirkem, který právě nasazoval řetězy na svoje auto. Pomohl mě aj s mojím autem a společně sme vyrazili zdolávat Kohútku. Co vám budu vykládat, dojeli sme akorát po druhú zatáčku, kde už stály uvízlé dvě auta a kolem nich pobíhala skupinka lidí. Řidič prvního auta bohužel nepatřil k našemu výzkumnému ústavu a tak si nemohl předem přečíst Danovu zprávu, že na Kohútce padá sníh a pokusil se vyjet bez řetězů. No a to druhé auto, to byla horská služba, která přijela z vrchu a řetězy nešťastníkovi půjčila. Nakonec sme se ale po mírném zdržení na Kohútku dostali všecí a večerní odborná debata u topinek a tataráku proběhla jako vždy.
Sněžilo celú noc, a dokonce aj ráno a tak tradiční vycházka na Portáš byla néenom do kopca, ale navíc eště aj po kolena ve sněhu. Cestú sme se věnovali výzkumu aerodynamiky a také termodynamiky sněhu padajícího ze stromu rovnů za límec bundy. Z každého z těchto dvou oborů sme si odnesli jeden poznatek. Ten první je, že aerodynamický odpor sníh padající za krk nijak nezpomalí a ten druhý je, že to na zádech studí.
Portáš byl pro změnu zaséj zavřený, tak sme se bez občerstvení vrátili na Kohútku. Naše robky se eště cestú zpátky zúčastnily závodů na bobách, které pořádala přímo na cestě parta jakýchsi tatínků s děckama. Povzbuzování a skandování bylo skoro jak v populárním filmu „S tebou mě baví svět“ a ani jedna z našich závodnic se v tvrdé konkurenci děcek nenechala zahanbit.
Odpolední přípravy na slavnostní večer přinésly také pár novinek. Místo tradičních plastových jmenovek nám Irena zařídila parádní „placky“ s logem ústavu. Už teď se těším, jak tu placku budu v létě hrdě nosit na prsách při bitvě o pálenicu. A zajímavého vylepšení se dočkala aj naša ozvučovací aparatura postavená před lety výzkumníkem Hubertem. Karel, který byl na Chujálu letos poprvé, totiž dovezl svoju ozvučovací techniku a ze všeckých tých jeho hraček výzkumníky nejvíc zaujal takový ten miniaturní mikrofonek, co se nemosí držet v ruce, protože drží na drátku omotaném okolo hlavy za ušima. Skoro každý si chtěl zkusit, jaké to je, když se při referátu nemosí stát u řečnického pultu a dá se chodit mezi publikem jak profesionální moderátor.
Oficiální část Chujálu zahájil jako vždy předseda Dan. Ten po přivítání všech přítomných a připomenutí, že se jedná o už patnáctý Velký Chujál, oficiálně jmenoval kandidáta Jirku výzkumníkem. Při téj příležitosti také představil Jirkovu kariéru armádního pilota do takových detailů, až se sám jmenovaný divil, odkud tak závažný únik informací pocházá.
První referát večera přednesl Karel a seznámil nás v něm s americkým výzkumníkem Johnem Stapem, jehož svérázný způsob zkoumání vlivů různých změn rychlosti na lidský organismus si rozhodně zaslouží pozornost našeho ústavu. John Stap totiž všechny ty pokusy prováděl sám na sobě a pokaždé to přežil, takže by klidně mohl být jmenovaný čestným výzkumníkem.
I další referát byl z oblasti medicíny a připravil si ho pro nás Pavel. Jak už sem prozradil v minulých letech, Pavel je opravdu dochtor a tak je logicky vedoucím Zdravotní kosmické sekce VUVL. Letos navázal na svůj referát z roku 2018, ve kterém nám tenkrát představil svoje řešení problematiky porodů v beztížném stavu. Za tych pět roků svůj postup výrazně přepracoval a vylepšil. Rozhodl se totiž problém toho, jak dostat dítě ven z těla matky vyřešit pomocí něčeho, co kosmická loď ve vesmíru jaksi přirozeně nabízí – tedy pomocí rozdílu tlaků mezi vnitřkem lodi a vnějším kosmickým prostorem. A přestože stále ještě nejsú dořešené všecky problémy, vypadá metoda velmi slibně. Bude určitě velkým přínosem pro náš pokračující program valachformace Marsu, se kterým seznamujeme veřejnost už po několik let.
Mirek zaséj na začátek svého vystoupení poděkoval všem přítomným za to, že se snaží dodržovat usnesení z předchozích let, totiž to, že nebudeme pokračovat ve výzkumu vlivů otřesů půdy na výnosy zemědělské činnosti. A jeho nový výzkum zaséj ukázal, jak jsou výzkumníci v našem ústavu všestranní a multioborově zdatní. Mirek totiž odvážně vstoupil na pole literatury a pro děti modelářů napsal pohádku „O épépáčkovi“. Pohádka byla nejen zábavná, ale i velmi poučná a Mirek navíc směle opustil zásadu jiných autorů nevytvářet literární postavy založené na skutečných osobách ve svém okolí. A tak se mnozí z přítomných určitě v pohádce poznali. Celý zbytek večera se potom řešilo, kdo tak asi može být modelář, který má tak krásné letadla, že se s nima bojí létat, nebo kdo to létal na pětatřicítce bez antény.
Po něm nastúpila rodina Komárkových, kteří si najisto moseli připomenút latinské heslo „nomen omen“ a nachystali si téma blízké jejich příjmení – výzkum komárů. Každý modelář dobře zná, jaké to je, když večer na letišti létající modely vystřídá tento létající bodavý hmyz. Ale po tomto referátu už teho o komárech víme mnohem víc a to díky nezměrnému úsilí a obětem, které výzkumníci přinesli na oltář vědy. Experimenty zaměřené na faktory ovlivňující to, jak je chudák modelář pro komáry atraktivní, totiž ukázaly, že na to vůbec nemá vliv ani použitá kosmetika, ani druh konzumovaných nápojů. Předložená data hovoří jasně, největší korelaci s počtem štípanců vykazuje hodnota krevního tlaku a výzkumný tým nám hned nabídl aj vysvětlení. Při nízkém krevním tlaku oběti není komár schopný krev nasát, při vysokém naopak krev proudí do sosáku sama takovým tempem, že komár praskne. To všecko (prasknutí zadečku nevyjímaje) bylo názorně demonstrováno na živém modelu komáří samičky v nadživotní velikosti, protože jak známo, názorná ukázka je dycky lepší než dlúhé vysvětlování.
Po referátech zbývala ještě jedna povinnost a to byla společná fotka na péefku. A protože část společenstva navrhovala využít počasí a udělat si fotku před romanticky zasněženú Kohútkú, vyběhli sme všecí ven do sněhu. A to aj naše robky ve večerních šatech a střevíčkách jak pro Popelku. Paradoxně to jediné, co zimu nezvládlo, byl foťák a tak sme tú fotku stejně museli udělat v teple v chatě, hnedkaj poté, co foťák aj robky rozmrzli.
Tombola byla tradičně bohatá. Nekteré ceny už máme tak populární, že se z nich staly ceny putovní a výzkumníci je každý další rok vozí zpátky do tomboly. A stejně jako v minulých letech, aj letos se výzkumníci pokoušeli navzájem směňovat výhry. Vyvolávání bylo jak na aukci a některé směny byly tak zajímavé, že by se asi daly uvést jako příklady v disertační práci z ekonomie na téma „bárterový obchod“. Kupříkladu výměna dřevěného letadélka za krabičku pánských ochran prozradila, který z výzkumníků si kupuje hotové letadla a který si je naopak staví sám z laminátu a potřebuje separovat. Pokud jde o hlavní cenu, tak tu letos opět vyhrál náš předseda. Fakt nevím, jak to dělá. Loni to byla bunda, letos svezení v letadle.
Zbytek večera proběhl v duchu volné zábavy a plánování aktivit ústavu na příští sezónu. Plánů a nápadů bylo hodně a tak sme to protáhli hodně přes půlnoc. V neděli ráno sme po snídani sehráli bojovku „zjisti, která hromádka sněhu ukrývá tvoje auto“, pak sme si auta vyhrabali a vydali se z kopca dolů, do svých domovů. Tak nám skončil Velký Chujál 2023 a už se těšíme na příští.
